Kamery ka naždém kroku

8. ledna 2011 v 10:48 | Ealeron |  Má tvorba
Slohovka na čj :)

Kamery na každém kroku

Člověk jde kupředu a pro své dobro proti sobě. Ty, čtenáři, teď možná sedíš v kavárně s kávou. Jsi schovaný za novinami, tváříš se všelijak dle svého gusta, možná si pro sebe něco mumláš (až bych si myslel, že jsi blázen), ale nejspíš si vůbec neuvědomuješ, že se děje možná něco zásadního pro Tvou budoucnost. Jsi totiž monitorován! My, lidstvo a civilizace, vidíme za Tvou skromnou bariéru soukromí, kterou sis vystavěl v rukou, aby sis od nás odpočinul, aby ses před námi schoval. A co víc? My si to budeme pamatovat! Uschováme záznam Tvého "podivného" chování na bezpečné místo a až se nám to bude hodit, nám společnosti, použijeme ho pro své potřeby!
Ale ne, možná si vymýšlím, možná moc fantazíruji a chci Tě jen trochu vystrašit. Oddechni si a čti dále.
Je možné, že by se někdy společnost odvážila "pro své dobro" pomocí dokonalé techniky, ke které jistě spěje, vytvořit takové jakési registry, do kterých by se ukládala veškerá monitorovaná činnost (a té jistě ještě přibude), přiřazená k daným osobám, aby bylo ještě více zajištěno bezpečí, aby společnost dosáhla dostatečné prevence před případnými narušiteli?
(Že by "humánní totalita"?)
Už zase začínám, viď? Když já se o nás, o mě a o Tebe, tak trochu bojím. Já těm lidem, co tvoří společnost (myšleno pomocí zákonů, nařízení atd.) moc nedůvěřuji. Já bych jim rád věřil, že to všechno dělají pro nás. Snad to tak i ze začátku je. Ale člověk se tak snadno nechá svést a ta moc… no to je pokušení. Zapsat se do dějin, ovládat jiné lidi, vkládat jim své myšlenky do hlavy…
Ale ne! Neschovávej se! Já to zas tak vážně nemyslel! Já Tě jen chci upozornit, abys tu společnost trochu hlídal, aby nám to tu všem nepřirostlo přes hlavu. Vždyť kamery se zatím většinou chovají jako naši přátelé, mnohé nám ulehčují a pomáhají nám. Třeba hlídací kamery. Ty jsou dobrým pomocníkem. Ale víš, stejně si myslím, že je jen otázka času, kdy mistři kriminálníci zjistí, jak takovou kameru lehce obejít. A ony zmizí, odeberou se se sklopenými hlavami do šrotu a přenechají místo svým vyspělejším potomkům.
Říkáš, že bez kamer bychom se dneska neobešli? Nejspíš ne, máš pravdu. Ale i kdyby nebyly vynalezeny zrovna kamery, vynalezl by člověk pro tu svou společnost něco podobného. Vždyť on ji má rád a chce si ji zachovat a chránit. Jsme přeci i logon politicon - člověk společenský!
No, tak nebylo to tak zlé, ne? Pokud jsi jen přece trochu vyděšený, tak pohleď na druhou stránku, přečti si rozhovor s nějakým naším tvůrcem společnosti a zjistíš, že oni to přece myslí upřímně!
 

Moderní Popelka

5. ledna 2011 v 22:32 | Ealeron |  Má tvorba
Mé divné a naprosto nedomyšlené (na konci jsem opravdu nestíhal a je to vidět :)) zpracování tématu Moderní Popelka v rámci olympiády.

Má dcera… já nevím, kdy se to stalo, a proč mi to život přichystal. A věru si nemyslím, že mě můžete pochopit. Přečtete si má slova, ve své omezenosti mě obviníte z krutosti a nenávisti a v duchu mě odsoudíte: "Ty patříš do pekla, nic jiného si nezasloužíš."
Má dcera… Ona je docela hezká, drobná a vždy byla. A já ji miloval. Jak já ji měl rád. Ta naděje do života, ta víra, kterou jsem v její nevypočitatelnou existenci vkládal, pro to jsem chtěl žít a dýchat. Byl jsem naivní? Čiré city mě ovládly, doslova jsem si ji na Bohu vymodlil. Děkoval jsem mu a chtěl mu věnovat jakoukoli oběť. Řekl mi: "Dočkáš se, jak si přeješ. Není tak lehká cesta životem. Ty v to stále věříš, idealisto, ale já jsem Bůh a zkouším lidi. Věnoval jsi mi oběť a věř, že si ji vyberu, přímo z Tvého srdce."
Člověk rád zapomíná. Na to, co mu nedochází, na to, co si volním blokem (věříc ve štěstí) nepřipouští. Má dcera rostla. Byla nádherná, pamatuji si na to. Tedy, alespoň tělem mi vždy projede pocit opadaného štěstí, když na to pomyslím. Byla šikovná, v tu dobu určitě ano… A byla citlivá, vyprávěla mi jako Malý princ čistě a nevinně o zle, které viděla svým dětským pohledem okolo sebe… Byla snad dokonalá?... Nedávno jsem na to asi přišel. Ona byla. Dítě je totiž dokonalé. Dítě je dokonalý tvor společnosti. Bůh mě nazval idealistou. Mocné slovo. Součást oběti.
A tak jsem ji vnímal, dětsky dokonalou, čistou, nevinnou duši. A tak jsem ji chtěl mít pro sebe navždy. Asi jsem si nepřipouštěl, že se změní, protože to člověk také rád dělá. Odsune nechtěné pryč, do nevědomí a fixuje si to, co chce. Bohužel se tím nechá ovládnout…
Dcera se v mých očích změnila. Nevím proč, ale vše mi na ní začalo vadit. Provokovala mě, nejdříve občas, potom pořád. Nudila mě. Byla opravdu tak hezká?
Musíte pochopit jednu věc. Nedával jsem jí to za vinu. Cítil jsem, že je to ve mně. Čím více mi vadila, tím více jsem nenáviděl sebe samotného. Protože já ji chtěl milovat a věděl jsem, že sama o sobě dokonalá je, ale ono to nešlo! Dokážete si to představit? Uvědomte si tu situaci! Nic jsem nedokázal ovládat, choval jsem se hrozně, přímo odporně! Ano, občas jsem ji i bil, a to ne málo!
Až nedávno jsem si vzpomněl na Boha. A na oběť. Vybral si ji z mého srdce, vyzkoušel mě, tvrdě a bez lítosti. Neobstál jsem a teď tu sedím a píši toto psaní. Už jsi pochopila? Je to pro Tebe, má nejdražší. Chci Ti dát svůj dar. Je to hloupý dar, povrchní. Pouze odejdu, smířen, a nechám Tě tu být bez mého zla a neomluvitelné krutosti (snad mi odpustíš, budu se modlit.).
Věřím, že se budeš mít lépe, v nic jiného doufat nemůžu.
Sbohem, žij lépe a šťastněji.

Jak jsem potkal Pána Boha

7. června 2010 v 23:14 | Ealeron |  Má tvorba
Místo normálního slohu jsem si ve škole vybral báseň :) Uvidím, co mi na to učitelka řekne :)

Jak jsem potkal Pána Boha
On metal slova hovorová,
já podnapilý seděl zpola
na lavici v chrámu Páně,
na rodovém erbu káně.
Šlechtic doby bělohorské,
doby ziskuchtivé, zaprodané,
lezl v pozadí jsem pánům, kněžím,
tempem rychlým, kvapným, svěžím.
Zradiv víry bratry mé,
bych také někdy měl své pré.
A že šlo mi o přežití…
On někdy člověk nepochytí
odvahy dostatek,
vždyť zbyl by z mě jen ostatek!

Proto tedy, když jsem zradil
katolickým bratry mé,
za odměnu dostal jsem
majetky jejich bohaté.
Také titul slovutný,
by k nohám padaly mi panny
a já skončil brzy vdaný
a rodokmen měl mohutný.
Dále možnost sedat s králem,
právo ohánět se právem,
zúčastnit se sněmů, soudů
povinnost bránit rodnou hroudu
a na lidu, co je prost,
vylévat si zlost.

Brzy však mé svědomí:
"Ten nahoře se to doví!"
utrhnout chtělo hned
mého štěstí květ.
Co když správné nebylo,
že dal jsem přednost v míře
větší než se hodilo,
majetku, a ne víře?
A nenechávalo mě být,
já začal klít a hodně pít
a často chodil do kostela,
zrovna včera, zlit jak včela
a najednou buch!
a vedle mě Bůh!

On metal slova hovorová,
povídal, že fakt není třeba,
abych se styděl za své činy
(až z úst létaly mu sliny).
Že já jsem přeci dílem jeho,
že on mě stvořil takového,
jako bezcharakterního čokla
a mně myšlenka vnukla,
když svět je dílem Boha pouze,
tak pak tedy žádná nouze!
když nikdo za nic nemůže
ať každý sám si pomůže.
Já budu žít bez starostí,
zůstanu ve své malosti.
 


Nevěřící v klášteře

5. června 2010 v 10:43 | Ealeron |  Má tvorba
Nevěřící v klášteře


Na vymýceném prostranství před zdí velkého klášterního komplexu stál muž a zamyšleně pozoroval zlatou hvězdici na vrcholku věže kostela, jako by se nutil k závěrečnému rozhodnutí. Postával tak několik minut, několikrát přešlápl a změnil pozici rukou, nakonec na chvíli zavřel oči, zhluboka do sebe natáhl vzduch a přiblížil se ke vchodu. Položil svou dlaň na okované klepadlo ve tvaru slunečního kotouče a třikrát zabušil na ohromná železná vrata. Ozvalo se zaskřípění, několik pomalých kroků a ve vratech se otevřelo malé okýnko. Za ním byl vidět obličej sotva odrostlého chlapce, který si se zájmem prohlížel cizince. Stydlivě a nervózně se na muže usmál a pak hosta přivítal: "Dobré odpoledne, pane, za jakým účelem přicházíte ke klášteru Života?"
Muž vytáhl z kapsy kus papíru a podal ho skrz okýnko mladému mnichovi: "Jdu za otcem Lorenzem, ale v osobní věci, nemějte mi to za zlé."
Mladík si papírek přečetl, pak otevřel jedno křídlo vrat a přitom pravil: "Otec Lorenzo je velice moudrý, ctěný a důvěryhodný muž. Rozumí životu jako málokdo, je to velký filozof, ale pozor! Jeho myšlenky jsou i pro nás občas trochu moc složité." S lehkým smíchem vpustil muže na nádvoří a rukou mu ukázal směr, kterým se má vydat: "Otec bydlí v sadech za dormitářem, je to takový osamělý domek. Má tam opravdový klid na své rozjímání. Můžete za ním rovnou jít, asi teď pracuje na své zahrádce. Tak pozdrav Pánbůh, věřím, že s ním naleznete svůj cíl, ať už je jakýkoliv!"
Muž se usmál, přijal nabízenou ruku a mnichovi poděkoval. Pak se vydal směrem k dormitáři a rozhlížel se kolem sebe. Po pravé straně měl obrovský monumentální kostel, po levici dřevěné stáje a onen dormitář. Po dlážděné cestě došel k ovocným sadům, kde uviděl malý cihlový domek a vedle něj na zahrádce klečícího starce v hnědém hábitu. Jemně si odkašlal, počkal, až se stařec (nutno ale říci, že mu nemohlo být více než sedmdesát) otočí a vstane a pak se otázal: "Dobré odpoledne, vy jste otec Lorenzo?"
"Tak jest, a mohu-li se zeptat, koho mi můj Pán přivádí ke dveřím?" obratem se zeptal mnich.
"Omluvte mě, ale mé jméno bych si pro teď nechal pro sebe. Pokud odtud odejdu, tak raději v anonymitě. Doufám, že vás to neurazí," odpověděl muž a v pokorném gestu spojil své ruce.
"Ale jistě že ne, máte pravdu, jméno není důležité," s úsměvem odvětil Lorenzo. "Proč jste tedy za mnou přišel?"
"Můžeme jít k vám dovnitř? Jednoduše, jde o můj život."

"Tak povídejte, co vás trápí?" zdvořile se zeptal Lorenzo a zapálil svíčku, jelikož se počalo stmívat.
Muž si nervózně s očividným vzrušením (Už je to tady, pomyslel si) poposedl na dubové židli a začal pomalu mluvit: " Všechno mě trápí. Život mě trápí. Ubíhá mi před očima den ode dne, jako by mi chtěl ukázat, jak je to celé nesmyslné… Donedávna se to dalo vydržet. Teď však, co odjel můj nejbližší přítel… Díky němu jsem alespoň trochu žil, jestli mi rozumíte… Pohyboval jsem se mezi lidmi, soustředil své myšlenky k ostatním, k jiným, nemyslel na tu svou nicotu… Co odjel do ciziny, cítím se prázdný a nedokážu v ničem, v žádné činnosti nebo věci najít nějaký smysl, něco, co by mě vedlo dál… Večery, ty bývají nejhorší… Myšlenky se mi točí, chci něco dělat, chci dělat spoustu věcí, ale tělo nereaguje, neposlouchá, v tu chvíli můžu jít jen spát, a i to je obtížné… Nemohu se ničeho zachytit… V minulosti nevidím nic, co bych pořádného vykonal… Abych si mohl říci, tohle jsi dokázal, vidíš, že k něčemu jsi… Také nemám pražádné naděje v to, co mě teprve čeká… Není nic, v co bych mohl doufat, že se změní… Že mě to povede dál, že mě to chytne a protáhne životem…"
Muž zhluboka dýchal, rukou si projížděl a tahal vlasy, ve tváři měl ztrápený výraz a kapitulaci. Pak se trochu uklidnil a tichým hlasem pokračoval: "Je jen jedna věc, v kterou doufám a kvůli které tu jsem… Která mi snad může pomoci… A to ta, že přeci jen existuje Bůh… Pak bych věděl, že život je jen cesta, kterou musíme projít… Ale jsem tak moc na pochybách… Nedokážu svůj rozum přesvědčit, nemůžu uvěřit, že tam nahoře nebo někde je, potřebuju asi důkaz, nevím… Ale vy prý tohle umíte… Prý člověku dokážete Boha ukázat… Já ho potřebuji… Můžete mi pomoci? Prosím!"
Upíral dychtivě svůj zrak na mnicha a s posledními slovy sevřel jeho ruku. Ten sebou trhl a podíval se zasněně na muže, jako by poslední věty vůbec nevnímal.
"Jste jako já… Jaký jsem byl… Dříve…"
"O čem to mluvíte?" otázal se s podivem muž.
"Jste jako já… To, co jste mi tu vyprávěl…" Lorenzo zamyšleně zavrtěl hlavou. "Jako bych se vrátil do mládí…
Ty samé myšlenky, ty samé problémy… Ty samé otázky…" Důvěrně se na muže usmál. "Odpovím vám je. Odpovím podle mé vlastní pravdy. Odpovím tak, jako jsem nikdy v tomto klášteře neučinil. Podle sebe, ne podle Bible…"
A tak mnich začal mluvit. S nadějí na pochopení jeho mysli a rozumu člověkem, jenž se zdál stejný jako on, svěřil mu příběh svého klidného a smírného života a své myšlenky, které mu takový život umožnily.
"Byl jsem jako vy. Ve vašem věku jsem začal přemýšlet nad svým uplynulým a budoucím životem a stejně jako vy jsem nikde nenacházel naději, na které bych postavil svůj nadcházející čas. Časem jsem ale dospěl k myšlenkám, které mi umožnily pochopit tento svět a prožívat ho s plnou krásou. Cesta k tomu byla dlouhá, teď tu ale před vámi sedím spokojený a smířený, tak, jak jen mohu být.
Krása… Do pojmu krásy v podstatě můžeme zahrnout celý smysl lidského života. Snažíme se žít život takový, aby byl pro nás krásný. Krása však nabývá své dokonalosti jen v přítomnosti, v daném okamžiku, kdy ji prožíváme. V jiný čas, ve vzpomínkách, v historii, pozbývá své síly, ztrácí na důležitosti, kterou pro nás měla v minulé přítomnosti, mnohdy na krásu minulých okamžiků i úplně zapomeneme. Minulost… Obecně vzato, minulost je tu pouze pro lidi. Pro nikoho jiného. Nikdo jiný než člověk se minulostí nezabývá, ať už zvěř nebo příroda, ve své podstatě minulost není vůbec důležitá a nikdy nebyla. Pokud už člověk, jak je jeho přirozeností, minulost vnímá a považuje ji za součást sebe samého, nelze ji vnímat jako dlouhotrvající časový úsek, jako dobu. Pak ji totiž vnímáme jako něco, co jsme chtěli, aby bylo celou dobu dobré a úspěšné a jsme z toho smutní, když zjistíme, že to tak nebylo. I mě to dlouho trápilo. Pak jsem si ale uvědomil, že jestliže vnímáme současnost jako krásu prožívaných okamžiků a snažíme se si každý nadcházející okamžik užít, nemůžeme se ohlížet na minulost zase jinak než na samotné okamžiky. A když se člověk snaží myslet pozitivně, soustředí se jen na okamžiky, které byly krásné, a negativní okamžiky odsune do ústraní.
Měl jsem s tím ale i jiný problém. Bylo mnoho věcí, které jsem dříve vykonal, které mnohým lidem ublížily, a mě to v té době téměř vůbec netrápilo. O to víc mě to trápilo poté, když jsem o tom přemýšlel, když jsem si uvědomil, jaký jsem byl a jaký asi občas jsem pořád. Avšak na základě čeho jsem se mohl takhle obviňovat? Přeci, člověk se narodí a je. Je takový, jaký se narodil, je jako "napsaný" na papíře. Může mít nějakou vůli, ale neovlivní její sílu, i ta je daná. Člověk může jen doufat, že je v jeho osudu zapsána změna k lepšímu. Mířím k tomu, že s těmito myšlenkami jsem se naučil každému tvoru (a také sám sobě) odpouštět a milovat ho proto, že je, jelikož nikdo z nás neovlivní, jaký se narodí. Protože nenávidět někoho za něco, co udělal, je jako být naštvaný na rozlámané kolo. Kolo bylo stvořeno a ono samo nemůže za pevnost a pružnost materiálu, který nevydržel tlak. Můžeme vinit pouze stvořitele, výrobce, ať už je to Bůh nebo náhoda… A pro mě… Pro mě to Bůh není… Pro mě existují jen božské hodnoty, kterých se snažím držet… Ano… Já, bohulibý a zbožný otec Lorenzo, nevěřím v Boha… A nikdo z mých milovaných bratrů v klášteře to netuší… Stejně jako vy jsem nikdy nedokázal uvěřit, stejně jako vy jsem potřeboval nějaký důkaz, kterého se mi však nedostalo. Ale uvědomil jsem si, že Boží existence pro život v podstatě také není důležitá, pokud dokážeme věřit v pravé hodnoty a konat v rámci nich, a pokud uvěříme, že pomoc bližním a umění odpouštět je něco, co stojí nad životy lidí. A proto jsem přišel sem do kláštera, a proto se necítím jako lhář, že jsem mým bratrům neřekl pravdu a že jsem takovou část života jen předstíral svou víru. Protože tato nepravda nikomu neublížila. A to je velice důležité. Uchýlil jsem se na toto místo, jelikož zde svými činy jen pomáhám. Člověk totiž nemůže obhajovat své činy na základě pomoci lidem, pokud při onom úkonu ubližuje jiným (i třeba jen několika), protože pak už onen čin není pouze dobrý. A čím více osob se takový úkon týká, tím větší je pravděpodobnost, že nebude pouze dobrý, ale že jím někomu, třeba i nechtěně, ublížíme. A u člověka, který si řekne, že vše koná pro větší dobro, a pro to jsou potřeba oběti, hrozí, že se zvrhne a neovládne svou původní myšlenku, nýbrž ta ovládne jeho. Ale zde takové nebezpečí minimalizuji, zde jen lidem ukazuji víru a dávám jím sílu do života a věnuji se sám sobě. A…"
Lorenzo byl zabrán do svých myšlenek a nepřetržitě mluvil, ale jakoby spíše pro sebe než k mužovi, díval se při tom z okna, mnul si bradku. A tak si nevšiml, že muž celou dobu jen potichu seděl, poslouchal Lorenza, chvilku hleděl na něj, chvilku upřeně do země, chvílemi zavíral oči a postupně bledl a křivil svůj výraz. Nakonec prudkým hlasem promluvil: "Přestaňte!" Stařec se zarazil a překvapeně se k němu otočil. Muž zhluboka vzdechl a sevřel dlaněmi svou hlavu. Zpočátku mluvil tiše, ale nedokázal držet emoce na uzdě a nakonec zvýšeným třaslavým hlasem vzrušeně téměř křičel, pak i vstal a začal přecházet po místnosti a divoce gestikuloval. "Jak můžete takhle žít? Vy možná svým myšlenkám rozumíte, ale jste si vědom také toho, že já jim rozumět nemusím?? Nerozumím jim, ale jediné, co jsem sám pro sebe pochopil, je to, že život v podstatě nemá smysl a žádný vyšší cíl! V ostatním cítím jen nedosažitelnost tohoto vašeho ideálu, protože já nejsem schopný takto obsáhnout svět, nejsem schopný si to uvědomit a žít tak, jak mi vy nabízíte… Nejsem tak vnitřně složitý a přemýšlející! Proč jste se mě raději nepokusil přivést na víru, jak jsem od vás žádal? Já bych vám uvěřil! A vím, že bych tak mohl žít, třeba tady, vedle vás, jako vy se stejným záměrem! Teď vás ale spíše nenávidím… Ano, nenávidím vás, ale já za to přeci nemůžu, ne? To je ta vaše logika, že!? Hold jsem se tak narodil, jsem jen omezený člověk! Ne… Teď už nemůžu… Vidíte, co jste udělal?? Chtěl jste mi pomoci, to je mi jasné… Ale ani vy jste tohle nepředpokládal, že??" Muž měl slzy v očích, stál před Lorenzem, shlížel na něj, na starce, který se zdál náhle jako smrštěný časem, unavený věkem, a který nepřítomně a udiveně vzhlížel k tváři mladíka. Ten se na okamžik zarazil a, jako by si uvědomil rozsah této reality, ironicky se zasmál a potichu dodal: "Vy se s tím nedokážete vyrovnat, ani já ne… Jsme oběťmi toho nesmyslného života, který jste vy vytvořil…" Chvíli ještě smutně na mnicha hleděl, ten se však nezmohl na slovo. Poté se muž otočil a vykročil do temné noci, jež rozprostřela své paže nad hlubokým klášterním údolím.
Mnich očima sledoval otevřené dveře a poslouchal tlukot vlastního srdce, mysl mu však ztěžkla a to, co dlouho nezažil, čemu ve zdejším prostředí s úspěchem unikal, pocity beznaděje a samoty srdce, mu prudce zabušilo na chlopně. Proč jeho pravda, díky které žil, jiného člověka smetla? Všechna jeho snaha, celé jeho schovávání se v klášteře před světem (Ano, co jiného to bylo!), celá jeho životní filozofie přišla vniveč s tímto záhadným mužem, který starce zklamal, protože doufal, že konečně ulehčí té poslední jediné těžkosti, co tížila jeho mysl, ta lež nebo nepravda, nebo co to bylo. A místo toho Lorenzo ulehl do postele s rozbouřenou ztrhanou duší a s výčitkami, jež nakonec přivodily jeho tichou smrt.
Následujícího rána byla nalezena ponejprve mrtvola otce Lorenza a přivolaný lékař diagnostikoval selhání srdce bez známé příčiny. V odpoledních hodinách byla pak nalezena další mrtvola, oběšenec beze jména.

Studentí píší noviny - Ekologie

28. dubna 2010 v 23:52 | Ealeron |  Má tvorba
Tohle je snad kvalitnější článek než předchozí a mnohem radšibych byl, kdyby mi otiskli tenhle :-)


Příroda jako současnost, Země jako budoucnost.

Vážený pane prezidente,
chtěl bych se s Vámi podělit o svůj názor, o své vnímání celosvětového a současného problému, který je vám velice dobře znám, a to globální oteplování. Víte, stojím spíše mezi barikádami boje, který se s tímto tématem rozhořel, avšak v podstatě podávám vlajku vašim oponentům. Jak si to vysvětlit? Podporuji úsilí ekologistů pumpovat finance do vývoje prostředků šetrných k životnímu prostředí, do ochrany přírody atd. Proč? Jsem skeptik v jedné věci, Země bude jednou zničena, ať už přičiněním člověka nebo putováním času. Nevnímám boj proti globálnímu oteplování jako boj o budoucnost, nýbrž jako o současnost (To však neznamená, že tomu dávám menší váhu!). A jako současnost beru to, co vidím a cítím zrovna teď. A jedna z nejdůležitějších věcí, které tu na světě máme, je příroda. Krása přírody. Estetická kvalita i kvantita. Průvodce, přítel i nepřítel člověka od počátku. Zda-li existuje někdo, kdo by nenašel v přírodě něco, co mu dodává duševní uspokojení? I dnes je příroda duševní potřeba, bez které by život člověka byl nesmírně ochuzen. Samo vědomí existence takové nesmírné krásy ovlivňuje jedince, jeho morální hodnoty i "kvalitu" cítění.
Proto tedy má podpora, proto i souhlasím s nazýváním tohoto problému jako boj o globální oteplování. Protože mnoho lidí slyší jen na to, co ohrožuje je samé, s tím dokážou bojovat a "vzepřít se osudu". Pokud by se jednalo o problém samotné přírody a tak by to bylo i nazýváno, většina lidí by nad tím mávla rukou, však ono se to nějak vyřeší.
Jestli činnost člověka opravdu ovlivňuje Zemi tak zásadně, jak tvrdí ekologisté, je dobře, že se snažíme s tím něco dělat. Ale i kdyby na celkové "fungování" Země neměla vliv, i přesto si myslím, že je nanejvýše ušlechtilé snažit se zachránit, zachovat a úplně nejlépe rozšířit dokonalost, které říkáme příroda, protože ta lidskou aktivitou očividně strádá.

Další články


Kam dál