1. (možná i poslední) kapitola

8. července 2008 v 19:45 | Ealeron |  Má tvorba
Včera jsem tu psal, že mi zkolabovala disketa s první kapitolou mé "rozepsané" knihy. Dnes jsem dostal příležitost znovu vyzkoušet kvalitu diskety vyrobené v EU a tentokrát naštěstí neselhala :) Jel jsem 70 km tam a zpátky autobusem na chatu pro mikinu. Proč? protože je to moje téměř jediná nositelná mikina :) Bohužel kvuli nedorozumění mezi mnou, babičkou a mámou, jsem si jí nevzal zpátky do Prahy, protože jsem byl přesvědčen, že v Praze je. No a díky tomu jsem se dostal opět na počítač na chatě a mám první kapitolu :) Tady je (název to ještě nemá) :
Kapitola I
Derek postával u stánku s pečivem a rozhlížel se kolem. V nepozorované chvíli rychlým pohybem odcizil stánku dvě housky. Stánek s pečivem na něj promluvil a stisknul mu zápěstí: " Ty si prostě nedáš pokoj. Pokaždé tě tady chytnu, ale stejně sem pořád lezeš."
" Jak to víte, že mě chytnete pokaždé?" ušklíbl se Derek a vytrhl se ze sevření. Mnul si zápěstí, Stánek s pečivem se nezdál, ale měl sílu.
"Jseš nějakej drzej. Příště na tebe pošlu stráž, už mě vážně štveš!"
"Nashledanou!"
Derek odcházel pryč s houskami v rukávu a vítězoslavně se usmíval. Ozývaly se za ním nelibé nadávky, ale pan Stánek s pečivem si nejspíš neuvědomoval, že o housky přišel. Na to byl moc hloupý. Pan Stánek s pečivem byl postarší rozložitý skřítek. Přišel do Tovalinu už před třiceti lety. Jeho pravé jméno bylo pro obyvatele města nevyslovitelné, proto mu začali říkat podle cedule, kterou měl vždy pověšenou před svým stánkem. Nejspíš si svoje jméno také už nepamatoval. Ostatně většina skřetů na trhu měla taková jména. A tak jste tu mohli narazit například na pana Stánka s jablky, Stánka s osly nebo třeba na Stánka obchodní společnosti Diamanty a kovy S.r.o. Kolovala legenda, že všichni skřítci z trhu byli jedna velká rodina, která se po svém příjezdu rozhádala a jednotlivě obsadila monoposty na tovalinském trhu. V každém případě byla pravda, že skřítci si byli všichni velice podobní. Avšak většina obyvatel Tovalinu nikdy jiné skřítky neviděla. Pravda také byla, že skřítci se k sobě nikdy moc neměli a všemožnými způsoby se vždy snažili přilákat konkurentovy zákazníky vyvoláváním různých hesel. Proto na tovalinském trhu vždy panovala bouřlivá atmosféra, pověstná po celém království. Byla to i vyhlášená turistická atrakce. Turistický úřad se dokonce rozhodl, že na kraji náměstí postaví tribunu, aby turisti lépe viděli. Z toho však nakonec sešlo, a proto bylo vždy náměstí plné různých čumilů, kteří se jen pletli pod nohy. Někteří jen pozorovali z dálky, ale pak tu byli také tací, kteří naschvál vyvolávali hádky mezi skřety a pak se z povzdálí smáli. Říká se, že tito lidé byli zaměstnáni Turistickým úřadem, aby zajišťovali plynulý a nerušený chod atrakce. Turistický úřad však tyto pomluvy vždy rázně odmítal.
Derek tohoto zmatku na trhu vždy využíval. Většinou se mu podařilo ukrást jídlo nepozorovaně. Avšak věděl, že i když ho nějaký skřítek načapá, dokáže ho přelstít. Abyste si nemysleli, Derek nekradl jídlo pořád. Kradl jen, když byl v nouzi a měl prázdný žaludek (Pravda, to bylo často…). Dokonce říkával, že tento způsob obživy se mu příčí, že on je vlastně poctivý kluk, který se jen špatně narodil. Nelze mu to upřít, snažil se vždy přivydělávat poctivě. Avšak neměl žádné vyučení. A to byl problém. Proto mohl dělat jen práce, na které vyučení nebylo potřeba a takových moc nebylo. Často se proto stávalo, že Derek hladověl a nic jiného než krást mu nezbývalo.
Jako vždy i teď těmito důvody přesvědčoval své svědomí. A nakonec ho také přesvědčil. S chutí se zakousnul do housky a vykročil jednou z hlavních ulic, která vedla od tržiště. Po včerejším dešti byla ulice plná kaluží a bahna. Kvůli tomu bylo už od rána celé město zasekané vozy, na kterých trůnili vzteklí vozkové. Každý chtěl být všude první, a tak se všichni tlačili dopředu, snažili se ostatní objet a nakonec většinou skončili tváří v tvář vozkovi jedoucímu z druhé strany. V tu chvíli se vždy okamžitě strhla slovní přestřelka a uražení vozkové se odmítali hnout z místa. To vše nakonec musela řešit městská stráž, která měla práce nad hlavu a pobíhala od jedné křižovatky ke druhé. Avšak poté, co se kapitán městské stráže Kadmír zhroutil, stráž své snažení vzdala a dopravní systém se rozpadl úplně. Jen turistický úřad si mnul ruce, protože aspoň na dnešní den měl další atrakci.
Derek raději zahnul do úzké uličky, aby toto nemusel poslouchat. Znal město nazpaměť. Začalo se stmívat. Obloha byla jasná, slunce už se sklánělo k obzoru. Derek se proplétal naučenými zkratkami a stoupal směrem k pevnosti, která stála nad městem a oznamovala svou mohutností nepřátelům, že zde nejsou vítáni. Byla situována přímo na jih, proto se cesta k ní stáčela doprava. Pevnost se jmenovala Velká severní a postavil ji největší architekt všech dob, Dagoban Stavitel, před tisíci lety. Derek se na tu monumentalitu chvíli díval a ač už ji viděl snad tisíckrát, musel zatajit dech. Šedé, do výšky se tyčící hradby, byly protkané střílnami a spojované čtvercovými věžemi. Kolem nich byl vyhlouben příkop hluboký čtyři metry a široký metrů aspoň deset. Padací most byla jediná cesta, jak se do pevnosti dostat po zemi. Na něj navazovala brána s masivními železnými vraty, tlustými asi půl metru. Dál pokračovala široká cesta pro vozy, která se větvila do různých budov uvnitř hradeb. Byly tu velká kasárna, zbrojařské dílny i kantýna. Největší prostor ve dvoře zaujímala hlavní bašta, která také sloužila jako palác a ubytovna pro vážené hosty. Uvnitř byl i přijímací sál a byly zde uchovány ostatky Archaliona, krále, jenž nechal město Tovalin vystavět.
Derek se přiblížil k pevnosti. Velká vrata byla otevřena a uvnitř panoval zmatek a shon. Na návštěvě tu byl zřejmě někdo nečekaně a poddaní nebyli připraveni. Každou chvíli vyběhl nějaký posel nebo sluha z pevnosti a běžel směrem do města vyřídit své poslání.
Derek se na ten humbuk chvíli díval. Neměl namířeno do pevnosti, stejně by ho tam jako řadového občana nepustili. Místo toho před bránou zabočil doleva do městských zahrad. Vkročil mezi stromy a zamířil na své obvyklé místo. Chtěl se podívat na západ slunce. Každý týden sem chodil, aby se oddal svým myšlenkám a pocitům. Bylo to schované místo, ale cesta tam byla průchodná, stačilo jen správně projít shlukem šeříků.
Našlapoval lehce po zeleném upraveném trávníku. Procházel kolem vzrostlých platanů, které ve většině v parku rostly. V loupající kůře byly zachyceny čůrky vody, které se pod stínem košaté koruny nevypařily. Derek chodil kolem kmenů a pomáhal vodě stéct. Kapky klouzaly po žluté kůře. Občas pableskovaly pod míhajícími paprsky slunce a na jejich povrchu hrály duhové barvy.
Nebe zčervenalo. Beránky, které se ke konci dne ještě rozprostřely po obloze, zrudly pod slunečním světlem a vytvářely v Derekovi melancholii. Prošel cestičkou mezi šeříky. Jejich nasládlá vůně ho uhodila v okamžiku, kdy uviděl dívku. Dívka seděla na jeho obvyklém místě, kamenné ploše, ruce opřené o skrčená kolena. Oblečená byla do tmavě modrých šatů s volnými krajkami. Světle hnědé, rovné vlasy, sahající jí až k pasu, rozpuštěné jak vodopády po zádech, se jí leskly ve slunci. Její tvář, oděná nachovým odstínem, byla hladká, jen pár pupínků vyráželo na čele. Několik malých pih na úzkém nose dodávalo dívce roztomilost. Měla zavřené oči, vypadala jakoby spala.
Derek tajil dech, téměř nedýchal. Pot mu vyrážel po těle. Slunce bylo těsně nad obzorem. Přemýšlel, jestli si k dívce může sednout. Byla jistě urozeného původu, neslušelo by se, aby byl v její blízkosti. Ale byla tak krásná…
Dřív než se mohl rozhodnout, dívka se otočila a upřela na něj pohled. "Posaď se." Jako pohlazení po duši. Její oči byly šedé. Derek do nich nahlížel. Viděl v nich samotu a skrývané trápení. Nevěděl jak, ale viděl to. Nemohl odtrhnout zrak, byl pohlcen v hloubce jejího pohledu. Ona se toulala, myšlenkami se toulala v dálkách, tam za sluncem.
Dívka se lehce usmála, když viděla, jak na ní Derek kouká. Dálky se ztratily, vynořil se z hloubky. Usadil se vedle ní, ale tak, aby se na ní mohl dívat. Její oči se opět zavřely. Rudý kotouč se pomalu nořil za obzor, obloha tmavnula. Prohlížel si jí důkladně, chtěl si tento pohled zapamatovat. Prohlížel si její tvář, bradu, sčesané vlasy, pupínky. Prohlížel si její tělo, štíhlé ruce a pas obepnuté těsně šaty i její nevelká prsa.
Slunce zašlo. Objevily se první hvězdy. Dívka otevřela oči a pozorovala, jak červánky postupně hasnou. Pak se zvedla a oprášila si šaty. Potichu odešla. Zbyly jen stopy a její vůně spolu s vůní šeříku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 El.len, Pája :D nevim jak se podepsat :D El.len, Pája :D nevim jak se podepsat :D | 15. července 2008 v 20:44 | Reagovat

Jé :) Já chci pokračování ^^ :)

2 Hwi Nori Hwi Nori | Web | 19. září 2008 v 15:45 | Reagovat

Tak to je prostě úžesný... Nádherně napsaný, vážně... Prahnu po pokračování. ;-) :-)

3 Ealeron Ealeron | 19. září 2008 v 18:13 | Reagovat

Jeee, ty mi nějak až moc lichotíš, tak dobré to určitě není! :) Vážně moc děkuji! Pokračování... no uvidím, jak se k tomu dostanu... protože opět selhala další disketa a rozepsaná druhá kapitola zůstala na chatě, takže musím počkat, než pojedem na chatu... a to stejně nevím, jestli dokážu dál pokračovat :)

4 Nimwen Nimwen | E-mail | Web | 19. září 2008 v 20:02 | Reagovat

Proč sis ji nezkopíroval z Povídek? Tam jsi mi ji přece posílal. Jinak - opravdu MOC pěkné! Nech si to přece pochválit. :-) Taky už se nemůžu dočkat pokračování... A už dlouho. :-)

5 Ealeron Ealeron | 19. září 2008 v 23:58 | Reagovat

Mno, já ji tady mám už déle než na Povídkách :) Takže v té době jsem to ještě nemohl zkopírovat. :)

Moc děkuji :) :-*

Já vím, trvá mi to :) Zkusím se polepšit, až přijedu z chaty :)

6 Nim Nim | 20. září 2008 v 18:53 | Reagovat

Jej... Já jsem zase jednou pitomá... Nepodívala jsem se na datum... Sakryš, trapas. :-)

7 Ealeron Ealeron | 20. září 2008 v 19:08 | Reagovat

:) Ale prosím tě :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama