Vánoční příběh

7. července 2008 v 16:37 | Ealeron |  Má tvorba
Tuhle povídku jsem psal už asi před dvěmi lety do školy. Téma bylo vánoční příběh, takže původně byl jiný konec, ten jsem pak opravil do této podoby. Teď jsem si to přečetl a vidím, že styl je hrozný, moc se mi to nelíbí :) Původně jsem sem chtěl dát první kapitolu zamýšlené knížky, kterou jsem napsal na chatě, ale bohužel stará disketa zkolabovala (a nebo, že bych to nějak pokazil já?) :)
Tak zde to je:
Konečky prstů mi začaly odumírat. Studený vichr mi škvírami v kabátě tvořil husí kůži a prodíral se přes pytlovitou podšívku do všech míst. Sníh, kterým jsem se brodil, mi začal protékat do bot. Klopýtal jsem k zářivému světlu, které jsem jediné viděl před zamlženýma očima a které mi ozařovalo mysl světlem naděje, vnášející do mého zchřadlého, zraněného srdce to málo tepla, které bylo potřeba k udržení mého života. Pomalu, ale jistě se však moje duše odpoutávala z mého těla, rozvazujíce uzly života.
Před očima se mi začal přehrávat celý můj život. Jako šťastná rodina jsme žili bezstarostný život v zapadlé vesničce, nepřemýšleje o jakémkoliv nebezpečí. Pak, když mi bylo 13, vtrhl do naší země král Herodes.
Tu strašnou noc se mi zdál sen. Proti mně stál anděl. Byl krásný.Upíral na mě svou kamennou tvář a já nechápal. Potom jsem se podíval do jeho očí a pochopil jsem. To, co jsem v nich spatřil, bylo nesnesitelné. Viděl jsem v nich trýzeň, utrpení, smutek… ale nejvíce nenávist a smrt. Nemohl jsem odtrhnout pohled z té vražedné krásy. Plakal jsem. Poprvé v mém životě jsem upřímně plakal. Pak anděl zdvihl hlavu a vykřikl slova. Nerozuměl jsem jim, ale věděl jsem, že jim jednou porozumím.
Pak jsem se probudil. Otevřel jsem uslzené oči a rozkoukával se do ranního šera. Uslyšel jsem výkřiky a praskot hořícího dřeva. Dole jsem potkal matku s mečem v ruce a slzami v očích. Obejmula mě silným stiskem a řekla mi svá poslední slova, která jsem od ní slyšel. Řekla mi: "Synku, už je ti třináct a dokážeš se o sebe postarat. Až to tady skončí, najdu si tě a všechno ti vysvětlím, ale teď běž, utíkej a schovej se v lese!" Věděl jsem, že se to nestane. Ale nemohl, nedokázal jsem ji neuposlechnout. Rozbrečel jsem se, slzy mi tekly proudem, cítil jsem šílenství. Naposled jsem jí pohlédl do očí, otočil se a ukryt ranní tmou jsem vyběhl zadním vchodem k lesu. Tam jsem se zastavil a otočil se. Celá vesnice hořela, i náš dům. Věděl jsem, že je to konec…
Po pár dnech jsem se odvážil nahlédnout do vesnice, kde jsem potkal několik dětí. Už to ale nebyly ty děti, s kterými jsem si hrával na louce. Měly v očích stejnou nenávist a zármutek jako já. Všem nám bylo jasné, co teď bude. Chtěli jsme se mstít.
Herodes ovládl celou zem, ale my se nevzdali a… vraždili jsme. Nejčastěji osamělé vojáky nebo malé skupinky. Ale nenechali si to líbit. Kruh se kolem nás uzavíral, až jsme nakonec neměli kam se ukrýt.
Nakonec to skončilo zradou. Byl to můj nejlepší přítel. Tu noc se mi opět zdál ten sen. Probudil jsem se v noci. V druhé posteli, kde ležel on, se ozýval pláč. Zeptal jsem se ho, co se stalo. Řekl mi to. Pak zpod polštáře vytáhl dýku a probodl si srdce. Byl jsem ochromen. Nemohl jsem se hýbat. Viděl jsem jen prosakující krev na jeho košili. Pak jsem se probral. Chtěl jsem křičet, ale nešlo to. Bezmocně jsem se válel po podlaze a nehty zatínal do svého těla až do krve. Poté jsem utekl. Vyběhl jsem z domu a utíkal pryč. Až po dlouhé době jsem si vzpomněl na přátelé, které jsem tam zanechal. Bylo mi to jedno. Nedělal jsem si žádné výčitky, protože už jsem téměř nevnímal. Pak se mi zamlžily oči a objevilo světlo před očima. Musel jsem ho následovat.
Doběhl jsem na kopec a omdlel jsem vyčerpáním. A pak se objevil opět ten anděl. Podíval jsem se na něj a věděl jsem, že jsem u cíle a že se dostanu do nebe. Věděl jsem, že mi všechny vraždy budou odpuštěny, jelikož jsem dokázal překonat své prokletí. Věděl jsem, že umírám, ale byl jsem šťastný.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hwi Nori Hwi Nori | Web | 19. září 2008 v 15:38 | Reagovat

Krásný, i když dost smutný příběh... A co se ti nelíbí na stylu? Podle mě je skvělý... :)

2 Ealeron Ealeron | 19. září 2008 v 18:10 | Reagovat

Děkuji, moc mě to těší :) Nelíbí se mi hlavně ten první odstavec, ten by mohl být napsaný mnohem lépe...

3 Nimwen Nimwen | E-mail | Web | 19. září 2008 v 19:58 | Reagovat

Mě se ta povídka taky moc líbí. :-) Jsem ráda, žes mi ji propůjčil na Povídky. :-)

4 Ealeron Ealeron | 19. září 2008 v 23:53 | Reagovat

Děkuji moc :)

proto jsem ti poprvé napsal... upřímně to bylo hlavně kvuli tomu, abych s tebou navázal kontakt, aby jsi si mě všimla, aby jsi poznala, že mám rád fantasy stejně jako ty... jsem moc rád, že jsem v sobě tu odvahu našel... Samozřejmě, cokoli co napíšu, pro tvůj web poskytnu :)

5 Nim Nim | 20. září 2008 v 18:52 | Reagovat

Ó, děkuji, Mistře. :-)

6 Ealeron Ealeron | 20. září 2008 v 19:07 | Reagovat

:D prosím, tak mi opravdu neříkej :) já mistrům leda tak leštím boty ^^

7 Nimwen Nimwen | 22. září 2008 v 15:56 | Reagovat

Nepodceňuj se. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama