2. kapitola

28. září 2008 v 16:58 | Ealeron |  Má tvorba
Tak sem uveřejním další část, která je sice asi 3krát kratší než 1. kapitola, ale teď jsem se stejně trochu zasekl, tak by to nejspíš trvalo dost dlouho, než bych dopsal tuto kapitolu do délky té první. :)
Kapitola II

Byla tak jiná. Jiná než městské holky. Ty se jen smály, praly prádlo v řece, vypadaly bezstarostně. Ona byla tak… vznešená a tajemná. Tak krásný úsměv ještě nikdy neviděl. Derek se vracel domů a přemýšlel. Pouliční lampy už se rozhořely. Vrhané stíny se míhaly a překrývaly na domech i rozbahněných cestách. Pomalu se blížil k hradbám. Tíživé ticho rušil jen křik z hospod a roztroušený klapot zpožděných vozů. Zvony zvonily desátou hodinu večerní. Takhle večer se zvuk rozléhal daleko do krajiny. Derek prošel bránou a pozdravil stráže. Stihl to jen taktak, ještě chvíli a brána už by byla zavřená. Obešel kus hradeb a dorazil domů. Bydlel v klasickém dřevěném domě s kamennými základy na tzv. "Předměstí". Ve skutečnosti to bylo jen několik domků se zahrádkami, které se v dřívějších dobách na město koukaly z dálky. Jak se ale Tovalin rozrůstal, hradby byly posouvány dál a dál a poslední přestavba se těchto domků téměř dotýkala.
Otevřel nezajištěné dveře, které jeho dědeček nechal otevřené. Tak byli domluveni, vždy když se Derek vracel pozdě domů. V domě byla tma. To ho překvapilo, dědeček na něj vždy večer čekal. Rukama potmě hledal místo, kde stála lucerna a křesadlo. Na třetí pokus se mu podařilo rozsvítit. Světlo se rozlilo po malé předsíni, z níž vedly troje dveře. Vybavení předsíně obsahovalo jen jednu skříň na kabáty, malý stolek na lucernu, menší skříňku na nářadí a koberec, nic víc.
Derek se zul, boty položil vedle skříně a bos přešel s lucernou ke dveřím napravo. Vedly do kuchyňky, za kterou byl dědův pokoj. V kuchyňce ho čekalo další překvapení. Dědeček mu nepřipravil ani večeři, to bylo opravdu neobvyklé. Zrychlenými kroky otevřel další dveře a světlem nasvítil pokoj. Dědeček v klidu spal přikrytý dekou. "Díky bohu," pomyslel si Derek a lehce se usmál. Pak si všiml rudé skvrny na dece. Je taktak zachytil lucernu, kterou upustil. Přitom zadoufal, že když se znovu otočí, skvrna už tam nebude. Položil lucernu na podlahu a pomalu se přibližoval k posteli. Zrakem přeskakoval ze spící tváře na rudou skvrnu. Vůbec to k sobě nepatřilo. Rudá skvrna prudce kontrastovala s klidem a mírem, který se dědečkovi zračil ve tváři. Doufal, že dědeček vyskočí. Že si z něj dělá jen legraci. Že ho chce jen polekat. Odhrnul deku a zaschlá krev zakřupala, jak se odloupla od deky a zůstala na zkrvavené košili. Jedna. První slza mu stekla po tváři. Dvě. Rychlým pohybem strhl z bezvládného těla košili. Tři. Pohladil ránu a na prstech mu ulpěla krev a mrtvá tkáň. Čtyři. Zapotácel se a udělal několik kroků nazpět. pět. Pět! Svalil se na křeslo. Celé tělo zachvátila křeč, jen v tváři pořád ohromený výraz. Pokropená slzami. Ta dívka byla tak krásná. Zakrvácená hruď. Vodopád hnědých vlasů. Hluboká rána. Tak krásný úsměv. Bledá vrásčitá tvář… Plakal. Plakal až do rána.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Nimwen Nimwen | E-mail | Web | 28. září 2008 v 17:39 | Reagovat

To je MOC hezký... Všechny kapitoly přece nemusí být stejně dlouhé... Já myslím, že tahle by měla končit právě tady... Každé další slovo by bylo zbytečné. Další slova by měla přijít až v dalším pokračování... Tedy alespoň podle mne. :-)

2 Hwi Nori Hwi Nori | Web | 28. září 2008 v 22:11 | Reagovat

Nádherné... Úžasná hloubka a cit... Fakt překrásné. Souhlas s Nim.

3 Ealeron Ealeron | 28. září 2008 v 22:25 | Reagovat

Děkuji moc vám oběma :-)

Asi máš, Nim, pravdu, pokračování by se tam dál nehodilo. :-)

4 Nimwen Nimwen | 29. září 2008 v 16:29 | Reagovat

Myslím, že ne. Ale samozřejmě si chci přečíst pokračování v další kapitole. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama