Člověk umírá tolikrát, kolikrát ztratí přítele

20. září 2008 v 22:49 | Ealeron |  Deník, úvahy atd...
Zpracování úvahy na téma v nadpisu. Psal jsem to už tak před rokem, takže styl nic moc.
Ale je rozdíl, jestli je to ztráta ve smyslu smrti nebo ve smyslu "oddělení se". Když vám umře přítel, trpíte, ale s vědomím,že ten člověk vás miloval a vy pak na něj můžete navždy vzpomínat v dobrém a nezapomenete na něj. A vždy si budete moci říct, že tu byl člověk, který vás měl doopravdy rád a kvůli tomu stojí za to žít.

Avšak když přítele ztratíte vinou působením času, čímž myslím rozvoj osobnosti a odcizení se, budete trpět také a přitom si můžete říci, na co ten život je, když se tohle může stát, že může skončit přátelství s největším kamarádem. A to mnohdy může způsobit větší ránu na duši než smrt.
Avšak tento názor je jen z mého nynějšího pohledu a navíc neověřený, tudíž nemohu říci, že kdyby se to opravdu stalo, cítil bych to takhle. Lidi jsou různí a na každého to může zapůsobit odlišně, každý má hodnoty nastavené trochu jinde a tudíž i přátelé na něj mají různý vliv. Zastávám názor, že abstraktní věci, jako jsou city, nemůžeme nikdy vyjádřit správně, kvůli odlišnosti všech lidí. Vše je v tom případě relativní.
Zpátky k úvaze: S citátem tedy úplně nesouhlasím. Myslím,že někdy ztráta přítele může člověka naopak posílit. Když pomine největší žal ze smrti, začne si člověk uvědomovat, že život jde dál a nemůže to vrátit. Vzpomínky mu zůstanou a kvůli ztrátě budou mít mnohem větší cenu a v srdci člověka ještě "zkrásnějí" a pak se bude usmívat, když na něj bude myslet a vzpomínat.
Ale když pomine žal z odcizení se přítelovi, uvědomíme si, že to mohlo dopadnout jinak, že jsme to mohli změnit a že je to i naše vina. A při vzpomínkách si budeme vyčítat, proč se to takhle stalo a budeme přemýšlet, kolik jsme toho mohli ještě prožít a pocítíme opět žal. A v tom případě s citátem souhlasím, v tom případě to člověka může srazit až na dno.
Opět je tento názor jen můj a nepotvrzený. Třeba se mi to jednou stane a budu to mít úplně naopak. Zatím ale opravdu jen odhaduji a myslím.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 veronika veronika | Web | 20. září 2008 v 22:51 | Reagovat

ahoj, máš velmmi pekný blog...zastav sa aj ty na mojom..budem velmi rada....dik...maj sa páá ´%)

2 Hwi Nori Hwi Nori | Web | 21. září 2008 v 10:58 | Reagovat

Těžko říct, jestli je ten citát pravdivý... Asi hodně záleží na tom, jaký kamarád to přesně byl a jak blízko jsme k němu měli. Na druhou stranu je jisté, že nějak se nás to dotkne... Pak se to nejspíš, jak si spávně napsal, odvíjí od charakteru a postoje člověka... Nevím co bych dělala kdyby se mi něco takového stalo... Já pevně doufám, že nestane. :-)

3 Ealeron Ealeron | 21. září 2008 v 11:52 | Reagovat

To doufáme asi všichni :)

na takovéhle téma se odpovídá bez zkušeností (díky bohu) špatně...

4 Nimwen Nimwen | 21. září 2008 v 18:21 | Reagovat

Já bych řekla, že ten citát spíš vyjadřuje ten druhý způsob ztráty... Odcizení, zradu... Tak to cítím já... A přijde mi to mnohem horší... Ale samozřejmě to také díky bohu nemohu posoudit.

5 máňa máňa | Web | 22. září 2008 v 21:23 | Reagovat

Já jsem bohužel ten případ, který to zažil. A protože jsem citlivý člověk, hodně jsem utrpěla, probrečela několik nocí a dostala formu lehčí deprese, ze který jsem se musela léčit .Uběhlo od toho tři čtvrtě roku, ale ty šrámy a problémy tam jsou pořád. Nikomu bych to nepřála zažít, na druhou stranu je to zkušenost, kterou ti už nikdy nikdo nemůžeš žít a víc jsi na zklamání připravený. Už si pro jistotu nepouštím tolik lidí k tělu - nebo alespoň ne tak, jak jsem si pouštěla tu ,,kamarádku", protože to už nechci zažít znova...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama