Celý svět v jednom malém počítači?

4. listopadu 2009 v 23:39 | Ealeron |  Má tvorba
Vše o tvorbě textu je řečeno v textu :-)



Celý svět v jednom malém počítači?
Byla zde myšlenka. Ležela přede mnou, vynořila se ze ztracené dimenze mysli, nenásilně povstala, aby přiřadila konkrétní příběh jedné větě. Však ta jediná myšlenka mi změnila svět. Z jednoho malého nápadu vyrostla ohromná idea, pro kterou jsem byl schopen obětovat všechno. Dobrovolně? Sám nevím, najednou zde prostě byla, spoutala mě neviditelným provazem a nenechala klidně spát. Pořád tu ale jsem, přítomen, reálně existující a v hlavě mající svou tíživou historii. Proto, prosím, čtěte můj příběh, mou výpověď, a buďte mírní v posudku, neboť já jsem už tak byl zrozen, o slabé vůli lehce překonatelné.
Paradoxně jsem nikdy nebyl člověk, který by byl schopen ponořit se do něčeho celým myšlením, celým srdcem. Vždy jsem si připadal tak trochu ubohý, až moc univerzální a nezaměřený. Nemohu ani říci, že jsem se své zájmy, které by mě vedly dále životem, snažil hledat. Ani si asi nedokážete představit, jaký to pro mě byl tedy šok, když jsem "našel" něco, co mě zcela pohltilo. Avšak nezvyklý na tak silné vzruchy, přerostlo mi to nekontrolovatelně přes hlavu a vyhodilo mě z reality do nezdravé fantazie. Pořád však netušíte, o čem mluvím, že?
Říká se, že všechno má příčinu a důsledek. Asi s tím úplně nesouhlasím, ale můj nápad vznikl kvůli školní slohové práci, tudíž měl jasnou příčinu (Nebyla to ale jen jedna z mnoha?). Nelákalo mě ani jedno ze čtyř daných témat, dlouho jsem se trápil, nevěděl jsem, co vybrat, o čem psát. Až jednou mě cosi osvítilo (Říkejte si tomu Bůh, nebo náhoda.), mé duševní pochody se seběhly ze starých zažitých koryt, vydaly se na cestu neprobádaným krajem a já pocítil neskutečné vzrušení. Na téma 'Celý svět v jednom malém počítači' mě totiž napadl příběh o chlapci, který si ve svém počítači vytvoří vlastní planetu, která se však proti všem fyzikálním zákonům zhmotní v naší sluneční soustavě a postupem času zvrácený chlapec jako Bůh zničí Zemi a tím i sám sebe a svůj svět.
A tak to začalo. Ten prudký popud mi musel v hlavě nadělat paseku. Dosavadní životní hodnoty, v podobě školy a kariéry, lehly popelem a nahradila je potřeba sepsání toho příběhu. Od chvíle, kdy jsem napsal první slovo, jsem věděl, že nebudu mít žádný problém, abych dílo vytvořil. Věty mi projížděly před očima jako kufry na běžícím pásu a já psal zcela posedlý. Psal jsem do tří do rána, pak jsem usnul nad klávesnicí. Zdál se mi i sen, v něm se promítalo pokračování, postavilo se jako cihly ve zdi a zeď jsem pak celý den viděl před očima. Ve škole jsem vůbec nedával pozor, nevnímal jsem lidi kolem sebe, spolužáci si z toho ale zatím velkou hlavu nedělali. Po škole jsem hned běžel domů a pokračoval. Začal jsem dokonce i kreslit mapy, já, který tak nesnášel malování. Vymýšlel jsem nová slova, pojmenovával jsem celou planetu (Jako když Adam dával jména všem tvorům a věcem.), sepsal jsem i koncepci nového jazyka, který jsem poté postupně utvářel.
Po několika dnech jsem přestal chodit do školy. Rodičům jsem lhal, vracel jsem se domů, jakmile odešli. Do školy jsem napsal dopis, že jsem dlouhodobě nemocen. Vidíte? Přestal jsem být schopen vnímat realitu. Nedokázal jsem se bránit. Následoval jsem srdce, tak, jak jsem to tolikrát četl, a neviděl na tom nic špatného. Občas jsem zjistil, že se mi nelíbí to, co jsem napsal. V tu chvíli jsem začínal být agresivní, mlátil jsem do věcí okolo sebe a pokračování mi dělalo problémy. Stal jsem se otrokem své fantazie. Neuvědomil jsem si, že původní téma pro příběh se stalo tématem mého života. Ano, celý můj život se teď nacházel v počítači.
Stačilo by několik dnů, aby všichni odhalili, jak špatné to se mnou je. Avšak vše skončilo náhle způsobem, který byl sice pro mě nejkrutější, ale asi i nejúčinnějším v mé následovné rehabilitaci. Můj počítač se přehřál, vzplanul a veškerý můj dosavadní výtvor zmizel. Nedokázal jsem to unést, byla to má droga. Naprosto jsem zkolaboval, neschopen pohybu jsem ležel na posteli a nevnímal. Trvalo rok, než jsem se z toho dal (za pomoci psychologů) dohromady. Byl jsem ještě malé dítě.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Tvoje Nim Tvoje Nim | 14. listopadu 2009 v 19:40 | Reagovat

Moc krásně napsané! Až moc dobré na slohovou práci. :-) Tuhle posedlost znám... Sice jsem kvůli tomu ještě nezačala chodit za školu, ale když mě to chytne, je jedno, že se musím učit, jíst nebo spát... Jen píšu a píšu... Ale když přestanu psát, pořád je to se mnou... At´ jsem kde jsem, at´ jsem s kýmkoliv, at´ dělám cokoliv... Je těžké vypudit to z hlavy... Horší stav ale je, když třeba někam jedu autobusem a chci si něco vytvořit a tu mám najednou hlavu prázdnou. Nenapadá mě žádný příběh, at´ už vlastní nebo již někým vytvořený na který bych chtěla navázat a já doslova nemám na co myslet... To je opravdu nejhorší stav. Naštěstí se to moc často neděje. :-)

2 Ealeron Ealeron | 15. listopadu 2009 v 0:00 | Reagovat

Já právě tuhle posedlost neznám a dost mě to mrzí..

3 Mája Mája | 23. prosince 2009 v 20:01 | Reagovat

přeju šťastné Vánoce a veselý Nový rok :)

4 Ajjusenkaa Ajjusenkaa | 20. ledna 2010 v 11:43 | Reagovat

S touto posedlosti sem se parkrat sesla, ale ted kdyz ji potrebujii.. tak me nic nenapada..=( at se snazim jak koliv at hledam jakkoliv tak nic ..x(

5 Ealeron Ealeron | 20. ledna 2010 v 14:18 | Reagovat

A pročpak ji teď potřebuješ?
Bohužel se tomuhle nedá poručit...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama